PhDr. Lada Šušlíková, PhD.

Měnová reforma 1919

 

Na zkoušku Československý politický systém I. povinnost přečíst a naučit se pouze měnovou reformu 1919 (tj. str. 1 – 4)!!!

 

 

František Vencovský:  

Tři měnové reformy pro jednu generaci

 

seminář Padesát let od měnové reformy 1953, 20.05.2003, Autoklub

  

     Když v životě jedné generace - během necelých čtyř desetiletí - dojde ke třem měnovým reformám a každá z nich zasáhne hluboko do majetkových poměrů v zemi, je to historie - když ne unikátní - tedy určitě pozoruhodná. A právě k tomu došlo u nás měnovými reformami v letech 1919, 1945 a 1953. Všechny souvisely s velkými politickými a hospodářskými převraty a zdůraznil bych, že právě politické změny a převraty vyvolaly převraty a změny hospodářské.

Rozhodně nechci popisovat každou z těchto reforem - jak byla organizována a formálně provedena. Spíše bych se chtěl zmínit o tom, čím se lišily nebo v čem se shodovaly svým pojetím, smyslem, jak byly zasazeny do určitých politickým a peněžních poměrů, co se od nich očekávalo a co se - v tomto pohledu - podařilo nebo v čem selhaly. Snad mohou být tyto různé reformní přístupy pro nás zajímavé a v něčem i poučné. Společným rysem všech byla - nebo měla být - pronikavá peněžní restrikce, razantní zásah do peněžního oběhu v zemi, do financí a kalkulací každé domácnosti, každého podniku a instituce. Jinak se však tyto reformy od sebe hodně lišily.

Březen 1919

            Proslulá - už pověstná - Rašínova reforma v březnu 1919, tedy pět měsíců po vzniku Československa, byla svou koncepcí a systémovým přístupem úzce spojena s hospodářskou situací nového státu. Už samotná její příprava, jak byla promyšlena,  co se od ní očekávalo a jak byla provedena - typicky "rašínovsky" - jsou pozoruhodné.

Když byl Rašín po rozsudku smrti amnestován a vrátil po dvouletém věznění v červenci 1917 do Prahy, pustil se neprodleně do konkrétních úvah o tom, jak by měly být uspořádány peněžní a vůbec finanční poměry, až vznikne nový český stát. Na spojení se Slovenskem se v Praze začalo myslit až později. Promýšlel to v úzkém kroužku se svými přáteli - s Vilémem Pospíšilem, ředitelem  Městské spořitelny pražské a později prvním guvernérem Národní banky československé, s Jaroslavem  Preissem - vrchním  ředitelem Živnostenské banky, s profesorem právnické fakulty Cyrilem Horáčkem, později také ministrem financí, s Antonínem Pimperem - ekonomem publicistou a dalšími. Promýšleli do téměř dopodrobna.

Když pak po vzniku Československa Karel Kramář  sestavoval v listopadu 1918 první vládu, počítalo se jako se samozřejmostí, že Rašín bude ministrem vnitra - že je svou povahou ideální pro přebudování celé státní a vůbec veřejné správy. To Rašín kategoricky odmítl. Přijal funkci ministra financí a v této pozici vzal do rukou utvoření a řízení měny nového státu, celou měnovou politiku. Emisní banka ještě nebyla. A jaká byla jeho koncepce:

        osamostatnit peněžní oběh - oddělit ho od dění v ostatní částech bývalého Rakousko-Uherska,

        zlikvidovat inflační peníze, které vznikly během války,

        vytvořit československé peníze a tedy novou peněžní jednotku,

        založit měnovou politiku na jejím maximálním zhodnocení - tedy na zvyšování její kupní síly - aby se tak vrátila důvěra občanů k penězům a aby se tak aspoň částečně vykompenzovalo znehodnocení peněz, ke kterému došlo za války; byla to tedy odvážná -v podstatě deflační – koncepce,

        s výhledem spojit co nejdříve československou korunu se zlatem - tedy zlatý standard.

Byla to tedy jasná a dlouhodobá koncepce. Obdivoval, jak fungovala rakousko-uherská koruna od jejího vzniku v roce 1892 až do roku 1914  - se stabilní kupní silou, stabilním kurzem a volnou konvertibilitou na bázi zlatého standardu. Znal detailně její fungování a byla mu lákavým příkladem.

Jako ministr financí připravoval realizaci této koncepce do detailů - se svými spolupracovníky na ministerstvu - bez účasti vlády, bez jakékoliv spolupráce s vládou. Vědělo se samozřejmě, že bude nějaká peněžní reforma, že ji připravuje sám Rašín, ale kdy a jak - to se nevědělo; všelijak se spekulovalo. Výsledek předložil vládě koncem února 1919 a na rychle svolaném tajném zasedání revolučního Národního shromáždění 25. února 1919 byl přijat zákon o peněžní reformě přesně tak, jak ho Rašín sám sepsal.

1) Reforma byla provedena proslulým kolkováním bankovek. Okolkovala se polovina předložených hotovostí - ty zůstaly v oběhu; na druhou polovinu byly vydány 1 % - ní vkladní listy - tedy vládní dluhopisy, znějící na jméno a nepřevoditelné. Bylo zadrženo 34,3 % oběživa:

 

Tabulka 1. Kolkování při měnové reformě 1919

Předloženo ke kolkování                                                   

7,157 mld.  K                                         

- z toho: domácnosti                                                

5,149    K

- státní pokladny a na mzdy                        

2,008    K

Okolkováno a vráceno - domácnostem                                              

2,696    K

- státním pokladnám a na mzdy                   

2,008    K

Celkem okolkováno                                                

4,704   K

zadrženo a kryto 1 %-ními státními dluhopisy

2,453   K

 

majetku.

2) Tato kolkovací akce se zpravidla vykládá jako základ - pilíř Rašínovy peněžní reformy. Šlo však hlavně o to, jak naložit s bezhotovostními penězi, s ostatními finančními aktivy a vůbec s majetkem, který byl inflačního původu, resp. který vznikl za války. Bylo proto nařízeno provedení soupisu veškerého movitého a nemovitého majetku, cenných papírů a vkladů k 1. březnu 1919. To bylo podkladem pro dávku z majetku a z přírůstku

Rašín přikládal tomuto reformnímu kroku mimořádný význam. Označil to za "korunu finančních opatření". Sazby byly výrazně progresivní. Dávky měly tedy jednak funkci monetární - odčerpat inflační bezhotovostní kupní sílu a jednak fiskální - zdanit válečné zbohatlíky. Ale právě toto Rašínovo řešení se nevedlo k předpokládanému výsledku, prostě selhalo. Očekával se výnos z těchto daní v rozsahu až 10 až 12 mld. Kč, inkasovala se sotva polovina. Byly problémy s daňovými přiznáními, problémy s placením, byly spekulace a podvody atd.

3) Zavedení koruny československé - Kč - v dubnu 1919 jako peněžní jednotky nového státu. Proti tomuto označení byly protesty historiků, kteří namítali, že označení "koruna" nemá žádnou oporu v české historii a v české kultuře. Objevily se návrhy na označení například sokol, říp atp. Rašín se však těmito námitkami nezdržoval.

4) Tvorba zlaté rezervy. Byl to pozoruhodný a originální postup. První měnové zákony sice neurčovaly zlatý obsah nové koruny, ale praktická peněžní politika Rašína a jeho pokračovatelů směřovala nekompromisně k tomu, aby se připravovala půda pro zavedení zlaté měny. Šlo především o vytvoření potřebné zlaté rezervy. V prvních letech svobodného státu se šlo dvojí cestou:

 Apelováním na vytvoření "zlatého pokladu republiky" dobrovolnými dary. Využilo se vhodně poválečného entusiasmu českých a slovenských středních vrstev (sešlo se například 94 520 zlatých mincí a medailí, 64 kg ryzího zlata ve zlomcích atd.). Výsledek měl ovšem význam spíše psychologicko-politický než měnový.

 Emisí 4 %-ní vnitřní valutové půjčky v únoru 1919 (zákonem č. 88/1919 Sb.), která se upisovala ve zlatě, stříbře  a ve valutách. Úrok a jistina byly splatné v kovu, resp. v měně, ve které byla půjčka složena. Provedením půjčky byly pověřeny spořitelny, a to formou spořitelních vkladů. Setkala se s nečekaným úspěchem (po přetavení 3 300 kg ryzího zlata, 272 000 kg ryzího stříbra atd.). Hodnota veškerých drahých kovů a valut představovala přibližně 400 mil. Kč (podle stabilizovaného kurzu koruny roku 1926). Půjčka byla splacena do roku 1926, a to plně v  československých korunách, které už měly pevnou kupní sílu.

            Deflační koncepce metodou peněžní restrikce se nepodařila. Ale Rašín a jeho nástupci se deflační myšlenky - zhodnocovat československou korunu - nevzdali. Zvolila se jiná metoda: působit na snižování vnitřní cenové hladiny přes kurz koruny - působit devizovými intervencemi na zvyšování tržního kurzu koruny (sledoval se denně kurz na burze v Curychu) - přijaly se i drahé zahraniční úvěry - od VB a USA. A tato deflační politika se setkala s mimořádným úspěchem - z hlediska vývoje kupní síly koruny na domácím trhu. Byla to tato proslulá československá deflační politika z první poloviny 20. let, ale jako každá deflační politika vedla k propadu exportu, výroby, krachům bank atd. a byla vládou v dubnu 1925 odvolána.

Rašín pracoval jako ministr financí ani ne 10 měsíců - od listopadu 1918 do června 1919 - a pak od října 1920 do počátku ledna 1923. A výsledek obdivuhodný. - Československá koruna byla ostrovem měnové důvěry v tehdejší poválečné Evropě. V Německu se v roce 1923 nová marka měnila za jeden bilion starých, v Rakousku se v roce 1924 nový šilink měnil za deset tisíc rakouských korun atd., ale v Československu  - v tom neznámém státě - si dokonce dovolili provádět deflační politiku.

Rašínova měnová koncepce však měla i své vážné odpůrce - teoretiky i praktiky, a to odpůrce na nesporné intelektuální úrovni. Byli to zejména Josef Macek - později hlavní představitel keynesovského směru u nás, který kategoricky odmítal kolkovací akci v březnu 1919 a utváření zlaté rezervy - a Karel Engliš, který stejně kategoricky odmítal deflační politiku.

Co však bylo na Rašínově měnové reformě pozoruhodné a pro naši dobu jistě poučné: Nebylo to jen kolkování a zadržení inflačních rakousko-uherských peněz  v březnu 1919. Byla to jasná koncepce měnové politiky, jak ji měl se svými přáteli promyšlenou, jak šel nekompromisně svou cestou, jak pro ni získal vládu a parlament a jak od ní neustoupil, i když se něco nedařilo (například dávky z majetku nebo samotná restrikce hotovostí).

 

 

 

Listopad 1945

            Druhou měnovou reformou v ČSR byla reforma v roce 1945. Měnová situace po skončení války byla katastrofální:

 

Tabulka 2. Měnová situace v roce 1937 a 1945

 

oběživo

Vklady

1.12.1937

8 mld Kč

86 mld. Kč

31.10.1945                 

124 mld. Kč

208 mld. Kč

 

       V oběhu bylo šest měn: protektorátní koruny, německé marky, slovenské koruny, polské zloté, maďarské pengö a poukázky československé východní armády. Bylo jasné, že musí být provedena měnová reforma - podobně jako po první světové válce. Nebylo však jasné, kdy a jak bude provedena.

K její přípravě, resp. k jejímu pojetí a koncepci: Byl to především jasný rozdíl proti reformě v roce 1919  - ta vznikla z jedné myšlenkové dílny, z jedné "myšlenkové kuchyně". Byla dílem Rašínovým, nikdo jiný do jejího pojetí i provedení nevstupoval a byla zasazena do ucelené koncepce příští měnové politiky. Situace po druhé světové válce však byla jiná - přístup k řešení byl poznamenán už rozdílnými a ekonomickými názory.

Krátce po roce 1939 se utvářelo v Londýně exilové centrum pod vedením Eduarda Beneše. Vytvořilo emigrantskou československou vládu, která si postupně získávala mezinárodní uznání - Roosvelt, Churchill, de Gaule a Stalin. Ale v roce 1942 se začalo utvářet exilové centrum také v Moskvě pod vedením Klementa Gottwalda. Byly jasné rozdíly v představách o politickém a hospodářském uspořádání Československa po skončení války.

V londýnské vládě bylo i ministerstvo financí, v kterém pracovali nesporně vybraní odborníci - jako ministr nejprve Eduard Outrata a po něm od roku 1941 Ladislav Feirabend. A ten utvořil v rámci ministerstva měnový odbor, řízený vynikajícím expertem Janem Viktorem Mládkem, který předtím pracoval ve studijním odboru Národní banky Československé. A právě tento odbor vstoupil do naší poválečné měnové historie dvěma pozoruhodnými počiny:

        Rozhodli se už v roce 1942 připravit  poválečnou měnovou reformu, a to velmi konkrétními kroky: vyrobit nové československé peníze, které budou dány po skončení války do oběhu. Bylo to odvážné a nesporně obdivuhodné rozhodnutí v době, kdy se vystupňoval válečný konflikt a kdy byla Anglie vystavena těžkým německým náletům. Připravili výtvarné návrhy na nové peníze a zajistili jejich výrobu v Anglii u firem, které už před válkou tiskly některé naše bankovky (než vznikla v Praze vlastní tiskárna). Bylo vyrobeno 376 milionů kusů státovek s celkovou nominální hodnotou 24,8 mld. Kč. Byly uskladněny už v roce 1943 v podzemních krytech nedaleko Bristolu.

        Byla to velmi konkrétní účast ne přípravě poválečného uspořádání světových měnových poměrů. Viktor Mládek úzce spolupracoval s Keynesem na jeho verzi tohoto uspořádání, která se později střetla s americkou verzí a musela ustoupit. Na závěrečné konferenci v Bretton-Woods v července 1944 bylo Československo - resp. jeho londýnská vláda - zastoupeno pětičlennou delegací. Jejím předsedou byl ministr Feierabend a podepsali tehdy náš přístup k Mezinárodnímu měnovému fondu a ke Světové bance..

Když se blížil vítězný konec války, bylo zřejmé, že musí dojít k jednáním a ke kompromisu mezi názory londýnské a moskevské exilové skupiny na uspořádání hospodářských poměrů ve svobodném Československu. Jak to posléze dopadlo, kdo ustoupil a proč - to je obecně známo. Ovšem tento kompromis jasně poznamenal pojetí a provedení poválečné měnové reformy. To pojetí bylo předurčeno ve vládním programu první vlády - v pověstném Košickém vládním programu z dubna 1945, jehož stěžejní myšlenkou byl směr k direktivnímu centrálnímu řízení. A to se týkalo i peněz a bylo vyjádřeno zřetelně: "Postavit celý peněžní a úvěrový systém . . . . pod všeobecné státní vedení".

Reformu připravovala skupina, kde vedoucí úlohu měli už levicově orientovaní ekonomové Leopold Chmela a Jaroslav Nebesář. Dále tam byli Alois Král ze studijního oddělení bývalé Národní banky československé a Ervin Exner z bývalého londýnského ministerstva. Reforma nebyla zasazena do nějaké koncepce příští měnové politiky - byla orientována   hlavně na likvidaci inflačních válečných peněz. Nebylo prostě jasno, jak to bude s "lidově-demokratickým" politickým a hospodářským systémem. Její provedení k 1. listopadu 1945 bylo poznamenáno těmito základními rysy:

        Nová peněžní jednotka - Kčs - bez určení zlatého obsahu

        Nové peníze 500 Kčs na osobu v poměru 1 : 1; byly to "londýnské peníze" - narychlo ještě dotištěny v Praze tisícikoruny a stokoruny. Hotovostní oběživo tak restringováno na 19 mld. Kč - tj. na 15 % (tedy více v březnu 1919).

        Zablokovány všechny peněžní vklady a jiné pohledávky u peněžních ústavů, pojistky, cenné papíry - akcie, dluhopisy atd. - Zablokované vklady dostaly označení "vázané vklady" a bylo to kle konci roku 1945 za 258 mld. Kč.

        Upraveny ceny - stále regulované - zhruba na trojnásobek předválečné úrovně. Trvalo přídělové hospodářství.

 
PhDr. Lada Šušlíková, PhD.