PhDr. Lada Šušlíková, PhD.

Okcitánština - nepovinné

 

Nepovinný článek, pro účel zkoušky postačí vědět o OKCITÁNŠTINĚ základní informace

OKCITÁNIE

Zdroj: http://romanistika.ff.cuni.cz/okcitanie/fruvod.htm

Územní vymezení, historie a jazyk

1. Co to je?

2. Kde leží?

3. Jakou má historii?

4. Jazyk Okcitánie?

5. Soudobá grafická podoba jazyka?

6. Co dala Okcitánie světu? Dvornost?

7. Jak se naučit okcitánsky?

8. Dnešní Okcitánie? Internetové odkazy...

9. Nejstarší okcitánské písemné památky?

10. Trubadúrská lyrika - první moderní poesie?

11. Má okcitánština svou hrdinskou epopej? Historický a kurtoazní román?

12. Končí okcitánská literatura posledními trubadúry?

 

Poznámka k přejímání cizích slov

Používáme formy místních jmen:


1. založené na okcitánské výslovnosti (doporučuje to tak i Mluvnice češtiny (2) - Tvarosloví, ČSAV, Academia, Praha, 1986, str. 350, 352 body 2.0.2.3, 2.0.2.3.2, 2.0.2.3.3. Na rozdíl od bodu 2.0.2.3.2 ovšem ta, která neskloňujeme, přejímáme i s jejich původním rodem, a nezařazujeme je mezi neutra. Např. okc. la Provenca= č. ta Pruvenco. Domníváme se, že tím přibližujeme jejich výslovnost a zvukovou atmosféru českému mluvčímu, srovnejte např. názvy jako č. Tulúzo= okc. Tolosa, fr. Toulouse, Pruvenco= okc. Provenca, fr. Provence, Lengodok= okc. Lengadoc, fr. Languedoc; povšimněte si také tradičně vžitého názvu trubadúr, který odpovídá okcitánské výslovnosti, jenž v češtině má ještě občas užívanou dubletu trobador založenou na grafické formě - tak se vyskytuje v níže citovaném výboru z portugalských trubadúrů Vl. Mikeše, zde ale může ještě jít o odvození z portugalštiny);
2. formy tradiční (u nich ale předkládáme veřejné diskusi, zda mají být dále používány nebo nahrazeny výrazy přenesenými přímo z okcitánštiny. Zde máme na mysli především samotný název Okcitánie, který je odvozen od francouzského Occitanie, možná nepřímo přes němčinu (jak mě upozornil Dr. Giorgio Cadorini ), a který, velmi progresivně používán právě Václavem Černým - ovšem v podobě: Occitanie (viz jeho předmluvu k výboru z trubadúrské poezie Vzdálený slavíkův zpěv, SNKLU, Praha, 1963, str. 9,10,12 a jiné)- je dnes již dosti rozšířen. My navrhujeme formu Ucitanío. Na základě doporučení Jiřího Holuba již nepodporujeme tvar Utsitanío. Volili jsme jej především pro větší mezinárodnost, neboť spojení "ci" se v románských zemích vyslovuje dosti odlišně. Různé čtení však umožňují i počáteční "u" - např. jako [ü] - nebo koncové spojení dvou samohlásek. Není proto důvod, aby "c" bylo rozepisováno jako "ts", když navíc, jak dále připomněl J. Holub, tvrzení, že české "c" je tvořeno zvukovým spojením "t" a "s" není zcela přesné.)

 Nezapomínáme ani na další možný klíč k přejímání těchto slov a to jejich okcitánské grafické podoby, např. u již zmíněných toponym by byla: Tolosa, Provenca, Lengadoc, Occitania (dle obecne normy pravopisu). Nepovažujeme jej ale za příliš vhodný vzhledem k dosti velké odlišnosti od jejich zvukové formy (srovnej bod 5). Navíc se domníváme, že zažité fonetické tvary usnadní případnou komunikaci s okcitánským mluvčím při osobním kontaktu a při jejich vnímání v textu má čtenář více času na to, aby je rozpoznal a správně zařadil.

Tím se odlišujeme od variant používaných největšími českými autory píšícími o okcitánštině, Okcitánii, pruvensálštině či trubadúrech jako jsou Jaroslav Vrchlický, Vladimír Buben, Václav Černý, Vladimír Mikeš (ve svém doslovu k souboru vlastních překladů z poesie portugalských trubadúrů používá už tvar Okcitanie, viz Písně portugalských trobadorů, MF, Praha, 1983, str. 141), Jan Šabršula, Jitka Chmelová-Svobodová a další. Myslíme si ale, že okcitánština je plnoprávný jazyk a nezaslouží si, aby byla popisována, byť i jen v češtině, pojmy, jež jsou odvozeny z francouzštiny. Z jazyka, s nímž již několik století zápasí o přežití.

Na závěr bychom ještě chtěli dodat, že jsme nenalezli výše uvedená slova ani v kodifikačním Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, ČSAV, Academia, Praha, 1978 ani v modernějších: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Akademie Věd České republiky, Academia, 1994 nebo Nová slova v češtině - Slovník neologismů, Olga Martincová a kol, Academia, Praha, 1998. 

1.  Co to je?

Území zahrnující přibližně jižní třetinu Francie, jazykově, kulturně a historicky svébytné.

 

2. Kde leží?

 

Jak bylo řečeno, rozkládá se zhruba od linie Bordeu (č. vyslov: bordéu, fr. Bordeaux, moderní pravopis) - Montluçon (vyslovte: muntlüsun) - Clarmont-Ferrand (vyslovte: klarmunt-ferrand) - Valença (vyslovte: valénso) směrem na jih až k hranicím s Itálií (kde sousedí už na francouzském území s ligurskými a piemontskými dialekty a také s franco-pruvensálštinou) a se Španělským královstvím (kde podobně ještě na francouzském území sousedí na pobřeží Atlantiku s baskickými dialekty a u Středomořského pobřeží se severní formou katalánštiny). Do těchto dvou států také zasahuje jazykově, do některých údolí severní Itálie a do údolí Val d’Aran v Katalánsku. (Mapa.) 

3. Jakou má historii?

V historické době by se snad za dobu rozkvětu Okcitánie dala považovat již kolonizace jejího středomořského pobřeží Řeky. Jmenujme jen v souvislosti s francouzskými dějinami tak často a vlastně neprávem zmiňovanou Massilii založenou okolo roku 600 před naším letopočtem (viz Encyclopaedia Universalis, Paris, 1992, heslo: Languedoc). Za císařství Římského impéria byla jedním z prvních kolonizovaných území a název Provincia se, jak známo, zachoval na části jejího území dodnes (v římských dobách ovšem označoval oblast větší než je dnešní Pruvenco, dosahoval až k Lengodoku a na severu k Delfinátu). Romanizace, tedy přijetí římského jazyka (latiny) a kultury místním obyvatelstvem, proběhla velmi brzo a byla hluboká. Důsledkem toho bylo, že Okcitánie, stejně jako Itálie, stála nezprostředkovaně a dosti dlouho pod přímým vlivem klasické latinské literatury. Podobně i postupná přeměna mluvené lidové latiny v románský jazyk byla mnohem mírnější a okcitánština, vedle již zmiňované Itálie a většiny jejích jazyků (obzvláště případ ostrovní sardštiny je naprosto ojedinělý a nezapomeňme ani na rumunštinu), vykazuje větší podobnost s latinou než kterýkoli jiný románský jazyk. Oblasti dnes tvořící Okcitánii byly ve feudálních dobách nezávislá vévodství, hrabství či panství buď relativně nezávislá nebo ve vazalském poměru k francouzskému, anglickému nebo aragonskému králi. Šlechtici se účastnili znovudobývání území na Iberském poloostrově, křížových výprav proti vyspělé muslimské kultuře. A nezapomeňme, že anglický král Jindřich II. Plantagenet, původem z Normandie, získal až sňatkem s Alienor, vnučkou prvního známého trubadúra Guilhéna, vévody Aquitánského a hraběte z Peitieu, rozsáhlá území v Okcitánii a Francii a právě ta jej učinila mocnějším než byl francouzský král.

Moc okcitánských šlechticů, obzvláště tulúského (Tolosa) hraběte byla hrozbou francouzskému králi, a proto je logické, že využil křížové výpravy proti katarům (jak byli souhrnně označováni příslušníci dvou křesťanských reformních hnutí: albigenští, jejichž název je odvozen od okcitánského města Albi v Lengodoku a valdenští, kteří se šířili po celé Evropě ze svého centra na západním podhůří Alp a dorazili i do Čech) vyhlášené roku 1209 papežem Inocencem III. (viz Encyclopaedia Universalis, Paris, 1992, heslo: Languedoc), aby se pokusil ovládnout tato území. Po smrti tulúského hraběte  Raymonda VII. bylo jeho hrabství roku 1271 připojeno k francouzské koruně. Zajímavou epochou je také doba usídlení papežské stolice v Aviňúnu (Avinhon) mezi lety 1309-1377 (v letech 1378-1409, po papežském schizmatu, byl sídlem protipapežů), která dále rozšířila dosah okcitánské kultury a jazyka. Dodejme ještě, že římský císař a český král Karel IV. Lucemburský byl roku 1356 korunován jako poslední arelatský král v Arles (vyslovte: arles) nedaleko od Aviňůnu.
Máte-li zájem, zde je zajímavé zpracování dějin Ucitanío od Gianniho Vaccy.

4. Jazyk Okcitánie?

 Z hlediska jazykového je okcitánština románským jazykem, tzn. že se vyvinula z mluvené latiny romanizovaného obyvatelstva. Není to vlastně jeden jazyk. Název okcitánština je střešní pojem pro několik spisovných variant této jazykové skupiny "oc" (podle afirmativní, přitakávací částice: oc= ano, z latinského HOC= to, ono, které ale již v klasické době znamenalo také: tak, tímto způsobem; za toto doplnění děkuji Dr. G.Cadorinimu). Existuje několik přístupů k jejímu dělení, ale všechny by se daly shrnout řekneme-li, že dnes se okcitánština dělí na pět spisovných variant: lemuzínštinu, alverňštinu, lengodočtinu, pruvencálštinu a gaskoňštinu, které se někdy spojují do příbuzných skupin: severní varianty (lemuzínština a alverňština), střední či jižní varianty (lengodočtina a pruvensálština) a většina autorů se shoduje v tom, že gaskoňština se výrazně odlišuje od všech ostatních. (Někteří také hovoří o katalánštině jako příbuzném nebo dokonce do okcitánštiny patřícím jazyce.)

Na počátku minulého století, kdy začalo systematičtější zkoumání jazyka a kultury trubadúrů, se jejich jazyk označoval jako „provencálština“ a toto označení, ačkoli není zcela přesné, neboť většina především prvních trubadúrů byla z Lemuzínska, Lengodoku či Gaskoňska, se používá dodnes, máme-li na mysli právě jejich společný jazyk, onu starou koine (tj. společnou, uměle vytvořenou střední formu srozumitelnou všem). Ještě v první polovině tohoto století byl jazyk Okcitánie, snad právě pod výše zmíněným vlivem, nazýván stejně (ačkoli pruvensálština je jen jednou variantou okcitánštiny). Nepochybně v tom důležitou roli sehrál i fakt, že právě na konci minulého a počátku našeho století právě „obrozenci“ z kraje Pruvenco, kteří se nazývali felibry (byli jimi především: Frédéric Mistral, Joseph Roumanille, Théodore Aubanel, Jean Brunet, Paul Giera, Anselme Mathieu, Alphonse Tavan, viz http://www.felibrige.com/fondation.html), bojovali za znovuoživení svého tradičního jazyka a dostali se do obecného povědomí. První velký znalec hnutí a vlastně jeho souputník Ripert uvádí ve své knize Renaissance provencal, str. 447, že tento název navrhl sám Mistral podle pasáže "li set félibre de la lei" v jedné staré duchovní písni (Dle knihy: Vladimír Buben, Dějiny spisovné provencalštiny, 1931, str. 22). Na internetové stránce Félibrige se uvádí, že se jednalo o "píseň" zpívanou v Maillane, Mistralově rodišti, nazvanou l’Oraison Saint Anselme (titul ve fr.):

La quatreimo doulour qu’ai souferto per vous,
O moun fiéu tant precious,
Es quand vous perdeguere,
Que de tres jour, tres niue, iéu noun vous retrouvere,
Que dins lou temple erias,
Que vous disputavias
Emé li tiroun de la Lei,
Emé li set FÉLIBRE de la Lei.
(Text přejímám v původním "mistralovském" pravopise, avšak bez akcentů. Ty najdete na originální stránce.)

Autoři stránky dále zmiňují historika Raoula Busqueta, jenž připomíná další možnou interpretaci původu názvu félibre z pozdně latinského fellebris= „nourrisson“ a, později, rozšířením významu: žák, učedník. V pojetí Félibrů slovo označovalo jejich dílo, tj. snahu o vzkříšení pruvensálské literatury a kultury, a současně i organizaci, kterou si pro tento úkol zřídili. (Viz http://www.felibrige.com/fondation.html) Jsou však i jiné teorie, které poukazují na spojitost se slovními spojeními ve francouzštině jako např.: fair libres= dělat knihy, fair libre= osvobozovat či dokonce fois libre= svobodný duch, víra. Hnutí byla vydobyta světová sláva především Frederikem Mistralem a jeho veršovaným eposem Mireio, jenž v rámcovém příběhu nešťastné lásky statkářské dcery Mireio a syna chudého košíkáře Vincena dává prostor pro nespočetná vyprávění legend a popisy zvyků z kraje Pruvenco. Za něj Mistral v roce 1904 získal, společně se španělem J.Echegarayem, Nobelovu cenu za literaturu.

5. Soudobá grafická podoba jazyka?

Pro nás na první pohled nepochopitelná otázka. Nicméně pro jazyk, který nebyl od doby svého rozkvětu v XI.-XII. stoletích svazován žádnými obecnými předpisy, otázka velmi důležitá. Od dob až nečekané jednoty v tzv. trubadúrském pravopise (tj. v rukopisech a opisech nejranější doby) přichází celkový úpadek Okcitánie a osudovou ránu jazyku zasadil výnos francouzského krále Františka I. z Villers-Cotterets z roku 1539, který pro území celé, tehdy již centralizované, Francie nařizoval vedení úředních dokumentů ve francouzštině (tedy vlastně pařížském dialektu z oblasti Ile-de-France: francien) a zakazoval užívání jiných jazyků tedy např. i latiny nebo okcitánštiny. Tímto se z obecného povědomí vytrácí představa původního pravopisu a mluvčí píšící oficiální dokumenty ve francouzštině přejímají i její grafické zvyklosti.

Proto, když felibrové v minulém století zvažují formu zápisu tehdejší okcitánštiny (v jejich případě místní varianty z okolí Aviňůnu v Pruvenco: pruvensálštiny), přikloní se k fonetickému pravopisu,tak jak tehdy bylo pokrokové. Sám F. Mistral k nim původně nepatřil, nicméně nakonec jej přijal a velmi proslavil svým zmiňovaným eposem Mireio. Felibrové tím ale volí, a dle mého názoru naprosto paradoxně, vlastně pravopis francouzský. Takto vytvořený systém ovšem v souvislosti s charakteristickými vlastnostmi pruvensálštiny jako jsou nevyslovování některých koncových souhlásek, především plurálního „s“, „r“ v infinitivu a „t“  u příčestí minulých, byl obtížně srozumitelný ostatním okcitáncům a tak nemohl mít velkou budoucnost.
Druhým pokusem o oživení jazyka a pravopisu bylo snažení dalšího pruvensálce Honorata, který ve svém slovníku z roku 1840 navrhoval ortografii podobnou oné tradiční trůbadůrské.  A jeho práce byla dále rozšířena lemuzíncem Josephem Rouxem a také založením instituce Escola occitana v roce 1919 Antoninem Perboscem a Prosperem Estieuem (oba byli i plodnými básníky), kteří vycházeli ze zmíněného původního trubadúrského zápisu literárního jazyka, tzv. koine (ve skutečnosti se jí nikdy nemluvilo, jednalo se jen o jakýsi společný jazyk trubadúrské poezie) tak jak byla zaznamenána v Leys d'Amors (viz Robert Lafont - Christian Anatole, Nouvelle histoire de la littérature occitane, svazek II, Paris, 1970, str.702). Současně gramatice, slovníku i poetice vydané spolkem několika tulúských měšťanů nazývaným Consistori del Gai Saber, který vznikl v roce 1323 a dal si za úkol pozvednout tehdy již upadající okcitánský jazyk organizováním každoročních básnických soutěží, tzv. Květinových her (viz Pierre Bec, La langue occitane, Que sais-je? č.1059, Paris, 1963, str. 75-76). Výhodou jejich řešení je především to, že zápis jednotlivých variant a forem okcitánštiny (srovnej bod 4.) se stal srozumitelný víceméně všem uživatelům z jakéhokoliv regionu Okcitánie, což dříve, jak jsem zmínil v souvislosti s felibrovským pravopisem, nebylo samozřejmostí. (Pierre Bec ve své knize La langue occitane na straně 113 úvádí několik výslovností slova jorn (z lat. diurnum, tj. denní doba, den) podle místních zvyklostí. Jsou to: [žůr, džůr, džůn, džůr, tsůr, tsůn] (hláska [ü] odpovídá podobné samohlásce např. v německém über, Müller). Můžeme si na těchto příkladech udělat obrázek o tom, jak pestré jsou varianty okcitánské výslovnosti.) Další výhodou tohoto řešení je, že takto můžeme číst i osm set let staré texty v originále, což je samo o sobě raritou, a nezapomeňme ani na blízkost grafických podob jednotlivých slov k jejich výchozím předobrazům v latině, např. okc. amor, lat. amor, okc. man, lat. manus. To usnadňuje srozumitelnost psané okcitánštiny pro mluvčí se znalostí ostatních románských jazyků. Nevýhoda vyplývající z tohoto řešení ovšem spočívá ve skutečnosti, že výslovnost většiny slov se během století dosti změnila, a proto je ke čtení třeba jistého cviku. Např. zmiňovaná slova se vyslovují [amůr], [ma] (ve střední variantě lengodočtiny) a kupříkladu slovo comuna se vyslovuje na většině území [cumüno] (hláska [ü] odpovídá podobné samohlásce např. v německém über, Müller).  

6. Co dala Okcitánie světu? Dvornost?

 Stručně řečeno mnoho. Autoři jako Paul Zumthor se domnívají, že celé naše chápání zdvořilosti, vztahu k ženám, cti je založeno na principech, jež se ustálily v okolí kultury trubadúrů (viz Encyclopaedia Universalis, Paris, 1993, heslo: courtoisie). Byl tím založen duch, který nebyl vzdálen renesanci, ta ale, jak se obecně soudí, přichází o sto dvě stě let později!
P. Zumthor dále také definuje systém kurtoazní morálky výkladem klíčových pojmů trubadúrské poesie. Jsou to dle něj: štědrost, věrnost (fr. loyauté a fidélité) a zdrženlivost. Dvornost se projevuje dobrotou, příjemným chováním a pokorou k dámám, ale také péčí o pověst, svobodomyslností, odmítáním lži, závisti a zbabělosti. Všechny tyto kvality se navenek projevují uměřeností (tj. rozumnou mírou gest, ovládáním svých emocí navenek, dobrovolným podřízením se principům společenského chování, které, jak uvádí P. Zumthor, ve XII. století ještě vyžadovalo spíše dobrosrdečnou pohotovost než zachování pevně stanovených norem a také dodržování symbolických zvyklostí převzatých z právních aktů, jež tehdy dosud neztratily svůj původní význam jako: pozdravení, polibek na znamení míru, rozloučení). Uvnitř jsou ztělesňovány zdvořilostí (tj. skromností, sebeovládáním, rovnováhou mezi citem a rozumem, přijetím ideálů dvorského života). Od těchto základních termínů se odvíjí další, vyšší: drechura (vyslovte: drečüro), tedy rovnováha mezi potřebami ducha a činnostmi těla a sens, zvažující rozum. Z pohledu samotné osoby se souhrn těchto kvalit nazývá valor (valúr) a z perspektivy okolí, "dvora", jako pretz. Navíc je třeba zmínit další typickou hodnotu této dvorské filosofie: joven (džuvén), mladost, pojem, který ovšem neznamená mladost těla ani ducha, ale je metaforou pro bratrské soužití ve vzájemné štědrosti a lásce k druhému. "Význam tohoto slova je více etický než lyrický, odkazuje na jistý stav dokonalosti, který je touženým a úplným dosažením kurtoazního ideálu, disponibilitou bez postraních úmyslů či vypočítavosti, přirozeným sklonem k dávání jako v lásce. (viz Encyclopaedia Universalis, Paris, 1993, heslo: courtoisie, str. 712)"
 

7. Jak se naučit okcitánsky?

 (Ponecháme prozatím stranou učebnice zaměřené na starou okcitánštinu, "provencálštinu", jak většinou uvádějí.) V Čechách dosti obtížně. A to především pro téměř absolutní nedosažitelnost nejen okcitánských textů, ale i jazykových učebnic. Navíc i těchto není příliš velký výběr hlavně s ohledem na skutečnost, že se většinou soustřeďují na francouzského mluvčího (jsou často určeny pro Okcitánce samotné, k zdokonalení či znovunabytí jejich jazyka) a tak bývají psány ve francouzštině a užívají tzv. asimilační metodu, tj. osvojení si jazyka prostřednictvím čtení textů s paralelními překlady (do francouzštiny). Takový je i případ učebnice, kterou jsem nalezl i u nás:

Alain Nouvel, L'Occitan sans peine, Assimil, Paris, 1980 (kniha, ke které patří ještě dvojkazeta audio)


Dále nezapomeňme ani na velkou variabilitu okcitánštiny. Konkrétně výše zmiňovaná Nouvelova kniha sleduje současný trend a soustřeďuje se na variantu středního Lengodoku, která je je víceméně srozumitelná na celém území Okcitánie. Existují ale i učebnice pro jiné varianty (cituji je ze seznamu v Encyclopaedia Universalis, Paris, 1992, heslo: occitanes - langue et littérature):

C. Bailon - R. Lafont, Metode per aprene l'occitan parlat, (s audio nahrávkou), Montpellier, 1969

G. Bazalgues, L'Occitan ben e plan, Omnivox, Paris

R. Darrigrand, Initiation au gascon, Pau, 1971

R. Descomps - G. Gonfroy, L'Occitan redde e ben: lo lemosin, Omnivox, 1979

M. Grosclaude, Lo gascon leu e plan, Omnivox, 1977

 


Opraveno a doplněno 6. ledna 2002

 

http://romanistika.ff.cuni.cz/okcitanie
(c) 1999-2002 Josef Prokop
jprokop@email.cz

 

Zdroj: http://romanistika.ff.cuni.cz/okcitanie/fruvod.htm

 
PhDr. Lada Šušlíková, PhD.